Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel

Region Uničov

  • úvodní strana
  • o nás
  • kontakty
  • fotogalerie
  • publikace
  • zajímavosti
  • aktuálně
  • odkazy
    •

    Kořeny sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel sahají až do poválečného období a přímo souvisí s návratem volyňských Čechů do své původní vlasti.  Zde na Uničovsku to bylo více jak  300 volyňských rodin, které nejčastěji pocházely z oblasti kolem Zdolbunova, zejména z Hlinska, Ulbárova, Podcurkova a dále z Ozeran. Tyto rodiny se po příchodu v roce 1947 usazovaly nejen v Uničově, ale i v okolních obcích, např. v Dlouhé Loučce, Pasece, Medlově, Újezdě u Uničova, Brníčku, Benkově, Nové Dědině, aj.
    Příchozí usedlíci sebou přinášejí do Československého pohraničí kulturní a společenské tradice ze svého rodiště, které jim pomáhají překonávat počáteční těžké chvíle v nových domovech.  Právě toto pouto dalo za vznik našemu sdružení. Ovšem politický režim poválečných let nebyl sdružení nakloněn. Zejména po roce 1948 byli volyňští Češi v očích nastupujícího politického režimu nepohodlnými svědky "reálného komunismu", který již na Volyni zažili a který jen díky své houževnatosti překonali.  Vzpomínky na své rodiště, ale zanechaly v srdcích "volyňáků" trvalé pouto a nově příchozí svoboda v 90. létech 20. století dovolila znovu oživit  jejich tradici.   
    Chceme-li se v krátkosti podívat na osudy volyňských Čechů, jaké pohnutky je vedly k přesídlení na Volyň, musíme se vrátit o více než 140 let zpět a nahlédnout do tehdejších národních dějin.
    Impulzem k odchodu na Ukrajinu byla svízelná hospodářská situace v českých zemích po prusko-rakuské válce. Amerika začala svou imigrační politiku omezovat, kdežto Rusko, které mělo s Rakousko-Uherskem společnou hranici, imigranty vítalo. Když v roce 1867 čeští delegáti vedeni Františkem Palackým a Františkem Rigrem dojednali s carskou vládou na Slovanském sjezdu v Moskvě možnost přesídlení českých osadníků na Volyň, nic již nebránilo odchodu mnoha Čechů do nových domovů. V prvních letech postupovala kolonizace velmi rychle, za deset let bylo založeno více než 100 obcí. Celkem se na Volyni usadilo více jak 45 tisíc Čechů.
    Čekaly je velice těžké začátky. Přeměnit lesy v úrodnou půdu a vystavět nová obydlí, to vše vyžadovalo mnoho dřiny. Ovšem bylo nutno překonat i kulturní rozdíly a někdy až odpor místního obyvatelstva. Zejména díky píli a novým, modernějším zemědělským postupům si naši krajané brzy získali svou autoritu. Do počátku válečného období bylo známo 109 českých obcí, které do velké míry přispěly k hospodářskému rozkvětu Volyně.
    K  životům volyňských Čechů patřila nerozlučně i kulturní tradice, kterou si sebou přinesli.
    V českých obcích působilo 28 sokolských jednotek, 107 kapel, 55 divadelních kroužků, 32 knihoven a 103 hasičských sborů, které se výrazným způsobem podílely na národním povědomí při všech společenských akcích. Své národní povědomí posilovali i u mládeže, zejména při výchově a vzdělávání. Z vlastních finančních prostředků vybudovali 82 českých škol.
    Samostatnou otázkou byl náboženský život. Při příchodu na volyň byla deklarována Čechům náboženská svoboda. Mezi přistěhovalci byla většina katolíků, zbytek tvořili evangelíci, baptisté a malá část bez vyznání. Na náboženském sjednocení se na dvou svých sněmech nedokázali dohodnout, a tak postupně přijalo přes 75% volyňských Čechů místní pravoslavné vyznání. Pravoslaví bylo českému národu blízké již z dob Cyrilo-Metodějských a dob husických, jehož větší rozkvět v našich zemích byl zastaven pobělohorským obdobím. Kolem 26 chrámů tak vznikaly církevní obce a náboženské tradice, které se stále uchovávají.
    Nejvýrazněji do života volyňských Čechů zasáhla II. světová válka. Mezi nejtragičtější události té doby patří zničení Českého Malína, které se odehrálo hroznějším způsobem než nám dobře známých Lidic. Nacisté upálili a povraždili 374 obyvatel, z toho 105 dětí do 14 let. Mnoho obyvatel bylo zavražděno i v dalších obcích, kdy celkové oběti přesáhly 462 osob. Když byl začátkem roku 1944 organizován 1. československý sbor v Sovětském svazu, nastupovali do něj volyňští Češi zcela spontánně. Přicházeli otcové se syny i dcerami, ti starší (pod 55 let) si roky ubírali, mladší přidávali (nad 17 let).  Za osvobození Československa – své staré vlasti, bojovalo víc jak 10 500 volyňských Čechů, což představuje 26,3% veškerého českého obyvatelstva Volyně. Válečné oběti z jejich řad byly veliké, a to zejména u Dukly. Celkově přesáhly 15%.
    Zejména nejistá budoucnost (na Volyni od roku 1914 proběhlo přes deset změn státních útvarů  a režimů) a těžké poválečné podmínky vedly volyňské Čechy k žádosti o reemigraci zpět do vlasti. První transport vyjel z Dubna dne 30.1.1947 a celý transfer byl proveden za pouhých 109 dnů. Původní záměr, aby volyňští Češi byli usídleni jako celek na Žatecku a Podbořansku, však nebylo možno uskutečnit. Bylo rozhodnuto o osídlení pohraničí, mezi které patří i náš region. Tehdejší poválečná situace nebyla jednoduchá. Bylo potřeba obnovit hospodářství a zejména zemědělství. Právě zkušenosti, píle a vytrvalost, která volyňským Čechům pomáhala přežít v těžkých podmínkách Volyně, byly velkým přínosem pro poválečnou obnovu naší vlasti.
    Přestože se jedná o malou část našeho národa, dokázali volyňští Čechové několikrát zasáhnout významným způsobem do našich národních dějin, do životů nás všech. Vedle pozůstatku již nesmazatelného dědictví a kulturního rozvoje na dnešní Ukrajině to byly válečné oběti a útrapy, které našemu národu přinesly svobodu. Nelze také pominout jejich pomoc při hospodářské obnově pohraničí.

    Prameny:   HOFMAN, J.,Češi na Volyni základní informace, Praha 2004
                     ŠIMEK,V., U nás na Volyni, Sokolov 1993
    Autor: Ing. Jan Langr | http://sablony.hyps.cz